Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Aktualizována stránka Psí nebe :(

 

Vítejte na mých stránkách

 

cedulka1.jpg

Panička mi nechala vyrobit takovouhle krásnou cedulku

na vrátka. Pokud byste chtěli mít taky podobnou,

se svým psem, zkontaktujte mě,

dá Vám vědět, kdo ji umí vyrobit ;-)

 

Jmenuju se Luke ze Světovarské zahrady, ale všichni mi říkají Luky, Lukýnku, občas Mrkvičko, Knedlíku, Myško bílá nebo Miláčku. Narodil jsem se 26.2.2006 (maminka Jackie Robes, tatínek Masaryk´s Hot Hog) a mám ještě další sourozence ze Světovarské zahrady, jmenují se: Lady, Lara, Leo, Leonard, Linda, London a Lucky. Páníčka a paničku jsem si vybral sám, když se na nás přijeli podívat. Ostatní bráchové se pořád tahali o uzlík, pobíhali kolem nás, ale já jsem se přišel s těmi novými lidmi přivítat, líbilo se mi, jak mě hladí a já jim naoplátku trochu požužlal prsty a paničce ucho od kabelky. Nebyl jsem sice ze všech štěňat největší a nejsilnější, ale o to hodnější a přítulnější.

 

 


Obrazek
Ke svým novým páníčkům jsem se natrvalo přestěhoval 14.5.2006 a od té doby jsme spolu pořád. Už při první cestě autem do nového domova jsem se u paničky v náručí cítil moc příjemně, celou cestu ke mně mluvila příjemným hlasem a hladila mě po mém bílém kožíšku. A já se vůbec nepočůral! To až doma na zahradě, musel jsem si ji přece pořádně prozkoumat a označkovat. Uvnitř v domečku se mi to povedlo jen párkrát, než jsem se naučil chodit ke dveřím, které mi pán nebo panička hned otevřeli a pustili mě vyvenčit na zahradu. Naučili mě chodit se venčit ven vždycky ráno, po jídle, před jejich odchodem do práce, hned po jejich příchodu domů a pak večer před spaním. Nikdy mě nenechají doma samotného dlouho, a přes noc už vůbec ne, pořád je hlídám. Berou mě s sebou na návštěvu k babičkám a dědům, na výlety autem, na procházky, za kamarády, jsem s nimi rád.


ObrazekUž od prvního dne mi doma připravili místečko, příjemný pelíšek, uzlík a gumovou kostičku a míček na hraní, misku s vodou a s dobrým jídlem. Nejdřív si asi mysleli, že budu ležet jenom na místečku, ale já jsem chtěl být od první chvíle s nimi, nechtěl jsem se na ně koukat sice z útulného pelíšku, ale dál od nich. Přibližoval jsem s k jejich křeslům a gauči. Nechtěli mě sice zpočátku pouštět na křeslo ani na gauč, ale já jsem se k nim snažil vyšplhat a když se mi to povedlo, uvelebil jsem se jim v náručí. Nezlobili se na mě, byli rádi, že jsem se přišel přitulit. A dělám to dodnes.


Jsem učenlivý, snažím se, abych dělal to, co po mě páníčci chtějí. Vždycky mě moc moc pochválí a dají mi nějakou dobrůtku. Mnohem rychleji mi šlo učení, když panička a pán začali při povelech používat kliker. To se pak můžu přetrhnout, abych splnil "Sedni!" "Ke mně!" "K noze!" Lehni!" "Zůstaň!" nebo jiný povel co nejrychleji a nejpřesněji.

s-kozenym-peskem-z-profilu.jpgMoc rád si hraju. Mám rád pešky a míčky všech druhů a velikostí, ale moc dlouho mi nevydrží. S tenisákem si dohraju do pěti minut, fotbalový míč zasyčí při prvním kousnutí, tak aspoň vláčím po zahradě jeho kožený obal, s ním je taky legrace. Jak z něj ale začnou padat cucky, panička mi ho sebere, protože já je pak žeru a nedělá mi to dobře. Nejvíc mi vydrží celogumové míčky, běhám za nimi jako splašený a často se zarazím až ve chvíli, kdy nabourám do nějaké překážky. Neumím couvat, nikdy mi to nešlo, chodím jen dopředu, jako správný bulík. Párkrát jsem se už zasekl mezi nábytkem, když jsem si šel pro svoji hračku, tak pán s paničkou koukali, jaký jsem stěhovák a jakou mám sílu. Ještě nikdy jsem ale žádný nábytek nerozkousal, jen zezačátku, když mě bolely zoubky, když mi rostly nové, tak jsem se zakousl do nohou stolu a židlí v jídelně. Pod stolem já lehávám ze všeho nejraději. Když jsem byl malý, prošel jsem mezi nohama židle úplně narovnaný. Teď už se musím moc moc plazit, ale většinou si nesu židli na zádech ještě chvíli po tom, co už jsem z pod stolu dávno vylezl. Ještě mám moc rád hračky Zogoflex, říkáme jim tagísková kostička a míček je taky tagísek (podle obchodu, kde mi je panička koupila - tagisky.cz). Plyšáka dostanu na hraní jen občas, mám z něj takovou radost, že je během chvilky po něm a všude lítají kousky vaty nebo molitanu. Někdy mi plyšáka panička zašije, já poslušně čekám, až to dodělá a pak zase během chvilky hračku pořádně rozkoušu.


Mám taky moc rád záclony, závěsy a jiné visící dekorační látky, ale nekoušu je paničce (když se mi do nich neschová míček nebo kostička), baví mě vlézt si pod ně a nechat si je ležet na zádech a na hlavě. Panička mi říká, že jsem jako princezna a když mě volá, ať jdu k ní, tak moc nepospíchám, líbí se mi mít na zádech látku a tak si to užívám. Prý se tomu říká meditace....


Když už víte, co mám všechno rád, tak musím ještě říct, že mám taky moc rád lidi a děti. Na procházce si jich moc nevšímám, protože pospíchám domů. Ale už se mi stalo, že mi někdo řekl, že jsem ošklivý, fuj nebo že jsem ten zlý bojový pes, ukazovali si na mě, odváděli děti co nejdál ode mě, přitom já je mám tak rád a vůbec nejsem bojový (bojuju jen o to, být co nejblíž u pána a paničky). Jednou po mě hodil jeden prcek ořech i ve slupce, ale netrefil se. Pán i panička dávají pozor, aby se mi nepřihodilo něco zlého, kvůli čemu bych neměl mít rád lidi nebo děti. Malé děti už si mě hladily, lechtaly mě na bříšku a divily se, že tam mám písmenka, hladily mě po hlavě, tam to mám moc rád a já jim neublížil. Jsem velký a těžký a občas se stane, že včas nezabrzdím a do někoho nabourám, když běhám, proto mě raději u dětí drží na vodítku, abych nějaké to mrně neporazil, to by mě mrzelo a moje pány taky. Když k nám přijde návštěva, každého pořádně přivítám, lehnu si na záda a nechám se drbat na břiše. Když mě někdo zapomene podrbat a přivítat, přijdu si pro pohlazení později, když už sedí v křesle, nebo si vylezu k němu nahoru a přimáčknu se k němu, aby věděl, že ho mám rád.

Vím, že návštěvy zvoní a tak letím ke dveřím pokaždé, když zazvoní zvonek, abych hosty přivítal jako první. Vítám tak i pošťáka nebo kurýra s pizzou. Běžím jim naproti, abych byl u vrátek první a pak skáču do výšky, aby viděli, jakou mám z jejich příchodu velkou radost. Jsem pravý vítací bulík. Občas jdu vítat ke dveřím i tehdy, když zazvoní zvonek v televizi a to jsem pak smutný, že k nám nikdo nepřišel.

Obrazek
Taky mám bulíčkového kamaráda Warranta, je to sice ještě prcek, ale mám ho moc rád a těším se na každé naše společné venčení a hraní. Seznámili jsme se, když mu bylo 9 týdnů a moc se mi líbil. Očuchal jsme si ho, občas do něj strčil čumáčkem, běhali jsme spolu a honili se dokola, on mě trochu tahal za uši a okusoval čumáček. Je to čertisko a až vyroste, bude z něj určitě výstavní šampión.

 

(Aktuální informace - bohužel výstavní šampion se z Warrtíka nestal. Zemřel ve čtyřech letech na náhlou srdeční příhodu způsobenou virovou infekcí).



Bez mého souhlasu nedovoluji užívat jakoukoliv fotografii z těchto stránek.


Luke ze Světovarské zahrady

Anglický Bull Terrier

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA